13. den – sever Palawanu
Tak noc byla pro mě opravdu trochu delší. Několik probuzení, zjišťování, zda je Ruda stále vedle mě a divné sny o všeličem.
Avšak probuzení stálo za to. Jen co jsme otevřeli oči a ještě z postele se podívali skrze vchodové prosklené dveře, viděli jsme že venku je nádherné počasí. Hned o jeden důvod víc, aby člověk vstával.
Snídaně na nás čekala na terase s výhledem na pláž. Dostali jsme vaječnou omeletu se zeleninou a opečený toastový chléb s máslem a marmeládou. Nechyběl kus ovoce v podobě papáji.
Po snídani jsme se šli připravit na cestu. Nebaví nás dva dny ležet na stejném místě (i když je to ráj, potřebujeme poznat každý “centrimetr”) a navíc jsme potřebovali chytit někde signál nebo Wi-Fi, abychom si zajistili ubytování na poslední tři noci v jižněji položeném Sabangu.
Vyrazili jsme tedy na cestu. Zase jsme přijížděli po cestě, která je naprosto nesjízdná. Do kopce, z kopce, v kalužích, přes potok… Až jsme dojeli k Duli beach. Stál zde Filipínec a vybíral peníze za vstup, P50 na osobu. Hned u vjezdu jsme potkali nějaké mladé Čechy se kterými jsme prohodili pár slov.
Po chvíli pěší cesty jsme došli na krásnou surfařskou pláž. Lidí zde bylo málo, žádné resorty, jen pár stánků s občerstvením a půjčovny surfařského vybavení. Vlny ještě nepolevili. Spíš naopak, byly snad ještě větší než včera. Byla to nádhera.
Dali jsme se tedy v jednom baru přímo na pláži pivo a zjišťovali, zda bychom se mohli někde projít na Wi-Fi. Odpověd byla NE. Nikde není ani Wi-Fi ani signál na telefon. Nevadí, to co potřebujeme budeme muset zajistit zítra.
Užívali jsme si tedy slunce, moře a vlny. Bylo to moc fajn. Po několika hodinách jsme se sebrali k odjezdu s tím, že se podíváme ještě jinam. Nasedli jsme tedy na motorku a vydali se na nejsevernější cíp ostrova. To je teprve konec světa.
Cesta nám trvala asi hodinu, bylo to cestou necestou, polem nepolem. Fakt to nebylo vhodné pro skútr. Ale zvládli jsme to. Jeli jsme na Diapila beach. Vůbec jsme nevěděli, co tam bude, jak to bude vypadat a co nás tam čeká.
Bylo to krásné. Je to místo, kde je vesnice, asi 50 domečků (možná víc). Nikde žádný resort, nikde žádný turista. Nic. Jen domorodci, jejich děti a zvířata. Někdo si hrál s kohouty, někteří děti si hrály na pláži se štěňátky. Někdo pracoval, někdo vařil a někdo se válel. Všude pobíhala prasata, kuřata a další domácí zvířata.
Nechali jsme motorku u kraje pláže a šli jsme se projít. Všude bylo mnoho lodí. Až později, po návratu na naše ubytování jsme zjistili, že je to rybářská vesnička. Kromě toho tam i lodi staví.
Po dlouhé cestě na ubytování jsme si dali sprchu – studenou a moc osvěžující. Když jsme se viděli v zrcadle zjistili jsme, že vypadáme jako dvě rajčata. Snad do zítra trochu zhnědneme.
Objednali jsme si grilované kuře s česnekovou rýží a zeleninou. Paní domácí opět nezklamala a připravila to ve spolupráci s panem správcem skvěle.
Po večeři jsme si šli lehnout na pláž, kde jsme pozorovali západ slunce, pohybující se obrovské rybářské lodě, hromy a blesky z bouřky, která byla daleko na moři.
Poté jsme se připravili ke spánku. Pustili jsme si několikátý díl Okresního přeboru a spokojeně usnuli. Kdoví, kolik malých kamarádů nám na noc přišlo na návštěvě.
No a přece, v noci nás probudily zvuky švábů a do toho nám v pokoji pořád řvali ty ještěrky :-).
Zítra nás čeká ranní přesun do El Nida a odsud autobusem na jih na Sabang. Cesta bude zase nějakých 5 hodin cca, takže chceme jet brzy, abychom si stihli ještě užít kus dne a hlavně najít ubytování.
