Když jsme se probudili a dali si snídani, čekala na nás rychla snídaně a pak jsme naskočili do auta k tátovi a vydali jsme se po staré silnici směrem k Tlemcen. Dnes už se zde jezdi po nove dálnici, ale Ahmed mi chtěl ukázat alžírský venkov – alespoň z auta.
Cesta utekla rychle a vyjeli jsme na velkou horu nad město Tlemcen, kde je výhled az na hranice s Marokem.
Když jsme se podívali na výhled a dozvěděla jsem se, kde co je, tak jsme opět sedli do auta a přijeli jsme dolu do města, kde jsme si dali tradiční alžírský Street food – M´hajeb (něco jako palačinka, která je naplněna něčím podobným našemu leču, doplněna o maso nebo sýr. My jsme si dali sýr a bylo to moc dobře.
Poté jsme se šli projít na tradiční trh, kde se prodává snad všechno. “Značkové” oblečení, ovoce, maso, šneky, datle, ryby, kořeni… trh byl moc fajn, ale nákupy jsme odložili na jiný den.
Následně jsme šli do místního paláce, který je nove zrekonstruovány a moc pěkný. Jednotlivé místnosti jsou jako muzeum tradičního slavnostního oblečení z různých krajů Alžírska. Když si v tom sebe představím, tak se musím smát. Ale na karneval by se mi to líbilo moc. Ještě dnes se v tom ale ženy bežně vdávají a nebo chodí na různé slavnostní události. Je pravda, ze ve městě bylo hodně obchodu s tradičními šaty pro ženy a některé jsou opravdu krásné. Jsme domluvené se Samirou (maminka), ze společně dojdeme něco vybrat pro mě.
Když jsme odjížděli s Tlemcen, ještě jsme se stavili u stánku pro tradiční bagetu (Garentika), která je plněna něčím, co bych přirovnala k humusu, který je ale ogrilovaný jako burger. Je to zajímavá kombinace a je to moc dobře.
Na zpáteční cestě jsme se zastavili u sestry tatínka v malém městečku uprostřed ničeho. Jsou to skromní lidé; kteří se nemají finančně moc dobře, ale jsou úžasní. Stejně jako všichni lidi tady- jsou moc pohostinní, milí a srdeční. Teta je úžasná. Seběhla se tam cela její rodina a pro me to byl moc hezky čas. Koukla jsem do kabelky, kde jsem objevila dvoje juice fruit žvýkačky, kterými mě vybavila mamka před odletem, tak aspoň tohle jsem malým dětem dala. Je to úplně jiný svět, než Oran. Teta byla smutná, ze si nemůžeme popovídat, tak jsem slíbila, ze az doladím francouzštinu, tak se naučím trochu alžírsky, abych mohla mluvit i s ní. Pak jsem všechny rozesmála, když me mala vnučka popatlala kalhoty čokoládou a Ja se podívala s říkám alžírsky- mekeš muškil (žádný problém).
Když jsme se loučili dostala jsem domu dva tradiční kameninové talíře, jako dárek.
Skočili jsme do auta (na vesnici, kde nikdo nic nemá, domy jsou rozpadlé a všichni jezdi starými auty, vypadal tátův mercedes az komicky, vůbec tam chudák nezapadal, ale díky za nej).
A pak jsme jeli za překvapením. Táta ráno řekl, ze v 17 hodin na me čeká překvapeni poblíž Sidi Bel Abbes… pak vtipkoval, ze me jede zbavit fobie z hadů – no, naštěstí to tak nebylo.
Vjeli jsme do dvora obrovské haciendy, kde to vypadá jak v jiném světe. Přivítala nás velmi milá žena, provedla nás svým pozemkem, který je určen jen pro speciální klientelu (je to taková kamarádka) a když jsme se podívali po celém objektu, který je nádherný, tak nás uvedla do tradičního stanu, kde jsme si dali čaj a něco sladkého. Myslela jsem, ze tím to konci a jedeme. Nebylo to tak.
Povídali jsme si, smáli se… pak se šli ještě podívat po objektu a pak zpět do stanu, kam nám obsluha přinesla předkrm (polévka, takové masové trojhranky a pečené papriky s česnekem. Za chvíli to odvezli a přivezli obrovský stříbrný tác s poklopem. Po odkrytí jsme zjistili, ze tam je kus berana a k tomu zelenina. Jedli jsme jako o život. A protože alžírské hostiny nevynechají desert, tak za chvíli přijel další velký tác a poklop a pod nim byl kuskus na sladko, jako jsme měli první večer. K tomu se pije kefír. To byla konečná, paní hostitelka sice ještě poslala pro čaj a k tomu by určitě přinesli další sladkosti, ale už jsme málem praskli, takže jsme ji zastavili s tím, ze to máme domu ještě více než 100 km a musíme jet. Na cestu jsme dostali čerstvé sesbíraná vejce a malé suvenýry.
Byl to opravdu dlouhý a krásný den. Jsem zvědavá, co nás čeká zítra.
Na závěr – mám pokrok, občas už dokážu pochytit i něco z hovoru v alžírštině 🔝
