Probuzení v 5 hodin ráno bylo za trest, ale protože jsme měli trochu zvednutý adrenalin vědomím, ze nas na cestě muže hodně veci překvapit, vstávalo se kupodivu docela dobře.
V rychlosti jsme dali sprchu, oblekli se, zavřeli finálně kufr, dali kávu a čerstvý džus a už jsme s tátou sedali do auta a vyráželi směrem k letišti.
Za 20 minut jsme byli na místě. Tam, kde naše cesta před 14 dny začala. Tam, kde jsme se klepala ve stresu z poznání rodiny, přátel a celé země.
Nebyla bych to já, aby mé oči nebyly zalité slzami. Každopádně mě docela pobavilo, když jsme šli přes kontrolu do letištní haly, za chvíli už do prostoru na gate a táta byl stale s námi. Přišli jsme ke kontrole s fethi říká pracovníkovi letiště- muže tam jít s námi můj táta, než bude boarding? A on- jen táta, nebo ještě někdo?… Jen táta… Ok, Tak běžte… vůbec si neumim představit, ze by se něco podobného dalo udělat na jiném letišti, než zde.
Společně jsme tedy čekali na gatu k nástupu do letadla. Dali jsme si kávu, poslední Mille Feuilles (jeden z mých nejoblíbenějších desertů celkově). Za chvíli začal boarding, takže jsme se rozloučili (opět slzy) a nastoupili do autobusu, co nás vezl k letadlu. 
Cesta do Alžíru utekla velmi rychle, takže jsme se ani nenadáli a přistávali jsme. Zde jsme se museli přesunout z vnitrostátního letiště na mezinárodní, rychle jsme koupili snídani a za par minut uz nás volali na boarding. 
U snídaně jsme se snažili využít čas a hledali jsme varianty, jak se dostat z Paříže domu, času ale nebylo dost a tak jsme nesehnali nic a báli jsme se koupit let, který nám našla máma, protože tam bylo relativně málo času na přestup, což na obrovském letišti CDG v Paříži muže byt problém.
Po příletu do Paříže jsme vystoupili z letadla a pospíchal na Air France, kde jsme chtěli požádat o výměnu letu nebo nákup novych letenek rovnou z Paříže do Prahy. Vzhledem k tomu, ze autobusy a vlaky z Vídně byly zrušené a museli bychom na hranice taxikem a tam by nás někdo musel vyzvednout, řekli jsme si, ze je to zbytečně komplikované a musíme se dostat do Prahy z Paříže rovnou. Nechali jsme tedy letadlo do Vídně uletět.
Na Air France nám let odmítli změnit a ještě nás vyděsilo, když začali říkat, ze si nejsou jisti, ze fethi se do CZ dostane. Naštěstí lidi s trvalým pobytem problém nemají.
Měli jsme info od mámy, že letí do Práh vueling, ale jak jsem psala už výše, báli jsme se, že ho nestihneme, proto jsme letenky Nekoupili. Zjistili jsme tedy, odkud létá tato společnost a vydali se tam. Na tomto letišti se člověk pohybuje pomoci automatických vlaku, které jezdi mezi terminály, takže jsme běželi na vlak, jeli vlakem, běželi na další terminál, kde nám zavřeli check in k tomuto letu před nosem. Naštěstí jsme tedy letenky neměli koupené a nepřišli tak o dalsi peníze.
Jeli jsme tedy zpět na původní terminál, sedli si do McDonald a hledali nějaké varianty, jak se dostat domů. Moc letů nebylo, některým společnostem padal server, některé varianty byly vykoupené a chvíli jsme měli pocit, že se domu proste nedostaneme. Nakonec se nám podařilo koupit letenky od ČSA. Naštěstí!!! Sice stál tento let více než naše původní cela cesta z Prahy do Vídně, z Vídně do Paříže, z Paříže do Alžíru a to samé zpět, ale nevadí. Hlavně, že se máme jak dostat domů.
Letenky jsme si hned došli vyzvednout a pak si sedli do francouzské kavárny a čekali na náš let. Mezitím jsem vyřídila do nejdůležitější do práce, uklidnila celou rodinu, že se nějak domu dostaneme, a že je vše OK.
Když jsme přišli na gate, bylo na první pohled jasné, že je to let do ČR. Miluji naši zemi a lidi tady, ale když přijde člověk na gate, po 14 dnech, kdy odnikud neslyší slovo pivo, alkohol, vino apod. tak je minimálně úsměvné, když si sedneme na sedačku, vedle nás tři muži z Čech. Jeden v montérkách – na letišti???!! Proč?
A jen co sedneme, začnou na nás mluvit a řešit corona situaci v ČR. Ukázali jsme jim foto, která nám přišla od brachy, který nám jel na nákup – vykoupená zelenina v Bille. A pán začne řešit, že pivo snad ale mají. Tak na něj koukám jako blázen a on to opakuje, že hlavně aby měl pivo. Bylo vidět, že už jich pár měl v sobě. Do toho začal jeho “kolega” říkat, jak si musel koupit ve Francii drahá “cigára” apod. Jestli jsme měla za tuto cestu nějaký velký kulturní šok, tak to bylo teď- šok z české mentality. 
Šli jsme tedy radši do bistra, koupit si na cestu ještě vodu a pak už naštěstí začal boarding.
Na palubě byla letadlo byla Wi-Fi po celou dobu letu, takže jsme si zkrátili čas cesty komunikací s ostatními o aktuální situaci, o karanténě a dalších nařízení vlády. 
Za dvě hodiny už jsme byli v CZ, kde jsme čekali (dle info z médii) nějaké velké kontroly na letišti. Trochu nás překvapilo, že nikde nebyla ani maličká kontrola, nikdo nám nic neřekl, na nic neupozornil. Jen jsme dostali leták, jak si umýt ruce a jak správně kašlat.
Skočili jsme k bráchovi do auta, ten nás hodil domů a tím skončila naše 14-ti denní cesta. Teď na to naváže karanténa- což je také něco nepoznaného, takže “dobrodružství” pokračuje.
