Konečně je to tady. Cesta, na kterou jsme čekali několik měsíců, začíná.
Odlétali jsme z Prahy se společnosti Pegasus a zamířili do Istanbulu, kde jsme měli 21 hodin přestávku, kterou jsme chtěli využít k oslavě příchodu roku 2024. Což se povedlo, i když par věci nás překvapilo.
Letadlo z Prahy letělo na čas, takže jsme přistáli v Istanbulu v půl 7. večer. Původně jsme neměli v plánu si kupovat jakýkoli tarif do telefonu, ale už na letišti nám došlo, že se bez mapy, Uberu a vyhledání x věci na internetu, neobejdeme. Takže jsme během chvíle za par euro zakoupili datový tarif, počkali 40 minut na kontrole pasu, vyzvedli batoh a vyrazili jako první do místního McDonalda, jelikož jsme měli naposledy snídani. Dali jsme si nějaké místní mekáčové speciality a vydali jsme se na metro. Letiste je od města asi 30 kilometru, takže cesta metrem trvala asi 45 minut. Ve chvíli, kdy jsme vystoupili, tak jsme objednali Uber, abychom se pohodlně dostali k hotelu. Měli jsme platit asi 300 tureckých lir (cca 250 Kč). Kdekoli jsem byla, vždy platilo to, co aplikace napíše, jako cenu. Zde ne. Řidič najednou poslal zprávu a napsal, že chce 700. To nás pobavilo, zrušili jsme s nim jízdu a objednali jiného, který nás za tuto původní cenu vezl dalších 45 minut cestou necestou do centra, kde jsme měli ubytování.
Neuměl vůbec anglicky, takže bylo těžší se s nim domluvit, ale najednou v příšerné zácpě začal gestikulovat a něco říkat, tak jsme pochopili, že je šílená doprava a bude lepší, když to dojdeme. Zastavil na kraji a nám nezbylo, než vystoupit. Každopádně měl pravdu. Centrum Istanbulu bylo totálně zasekané a neslo se hnout. My jsme díky tomu prošli kouzelné uličky, které byly plné restauraci, barů, shisha barů a dalších služeb tohoto typu.
Došli jsme k ubytování a nestačili koukat. Opravdu to nevypadalo jako na fotkách na bookingu. Přestože jsme věděli, že jsme si objednali hostel, tak nás nenapadlo, v čem budeme přebývat. Ale co už, jedna noc se dá vydržet všude. Zahodili jsme batohy a vydali se zažít Istanbul.
Všude byly mraky lidí. Na ulicích, na chodníku, v restauracích, kavárnách… našli jsme si jeden bar, kde jsme si dali první příletové pivo a užili si první chvíle pohody na této dovolené. Protože jsme se na pivo dostali až v 10 večer, tak jsme ho do sebe kopli a vydali se k moři do zátoky, kam se hnaly stovky lidi, abychom společně odpočítali start roku 2024. Po cestě jsme si v jednom bidtru dali místní specialitu, což jsou plnené slávky s palivou omáčkou (vypadá to ne úplně chutně, ale bylo to výborné). V sámošce jsme si koupili piva v lahvi, abychom měli něco na přípitek. V těchto zemích je zajímavé, že jsou v tuto denní dobu všechny obchody a služby stále otevřené.
Došli jsme kolem 23:45, prošli se po promenádě a za chvíli už koukali na novoroční ohňostroj. Takže všechno nejlepší do roku 2024 ❤️
Poté jsme se vydali zpět a sedli si do jedné z restauraci, kde jsme si dali ančovicky, chobotnicový salát, jogurt s petrželí, plněné papričky a olivy. K tomu lahvičku raki a užívali jsme si skvělou místní atmosféru. Tančilo se, zpívalo… moc pěkné to bylo. Okolo půl 2. jsme si řekli, že si dáme ještě v shisha baru drink a shishu. Ve chvíli, kdy jsme se zvedali od stolu, tak asi metr od nás hodil jeden turek ukázkovou až filmovou šavli. Za chvíli jsme zjistili, že je to asi místní tradice, jelikož jsme okamžitě odběhli a pak viděli na “pár” metrech x dalších lidi, kterým se udělalo nedobře. Moc pěkný 😀
Došli jsme do shisha baru, kde jsme zjistili, že žádné drinky neprodávají, tak jsme si museli dat čerstvé smoothie v melounu. Vybrali jsme si melounovou shishu. Pan nám nějakou doporučil, tak jsme souhlasili. Při placeni jsme zjistili, že normální shisha stojí cca 320 Kč a tahle “super doporučená” nám byla naúčtovaná za 700 Kč. No jo, turisti.
Ve tři ráno jsme byli na pokoji (1 hodina v ČR) a šli spát. Budík nás vzbudil v 8:00, jelikož jsme si chtěli ještě užít město. Šli jsme společně do naší sdílené koupelny s dalšími pokoji. Následovalo 10 minut smíchu, jelikož prkénko bylo utržené, sprcha stříkala z hlavice i z hadice, chyběly dveře od sprchového koutu, baterie málem odpadla.. Když jsme si užili tento luxus, šli jsme už s věcmi dolů na “snídani”. V uvozovkách je to proto, že tam nebylo moc co snídat, vše bylo odporné, ale aspoň jsme se mohli dál smát. Dokonce tam po nás všude lezly kočky, které byly úplně všude, včetně stolů.
Konečně jsme opustili domeček hrůzy a vydali jsme se směrem k Modré mešitě. Po cestě jsme potkali x lidi s vlajkou a po chvíli zjistili, že se koná nějaká oslava přátelství mezi Turky a Palestinou. Bylo to obrovské a opět byli lidi úplně všude. Pěkně se do toho umí opřít.
Po hodině jsme došli přes maličké uličky plné lidí a obchůdků k hlavním dvěma mešitám. Do té modré jsme se šli podívat a byla nádherná. Dali jsme si pravou tureckou kávu, poseděli jsme si chvíli v parku a vydali se další procházkou na oběd, kde jsme si dali tradiční kebab. Protože v této části nebylo v dostatečné blízkosti metro, vzali jsme si Uber a vyrazili směr letiste, odkud se vydáváme na cestu do Ománu, kde máme krátký čas na přestup a následně už pofrčíme na Sri Lanku.
Uberem jsme jeli asi 45 minut a po nástupu do vozu nás pobavila výzdoba, která byla v podobě samolepek různých typů zbraní. To přesně člověk do nástupu k někomu cizímu do auta chce.
V průběhu noci přišla od Kiwi (zprostředkovatel letenek), že nás nebylo možné odbavit a máme to udělat ručně. Tak jsme se o to snažili, nešlo to a ještě nám to psalo, že budeme 9 000 Kč doplácet. Byli jsme z toho trochu nervózní, ale nakonec to na letišti dopadlo dobře a nikdo po nás nic nechtěl.
Tak a příště už ze Srí lanky 🌞
