Než jsme se vymotali z areálu, už na nás čekal objednaný tuktuk a vydali jsme se na poslední cestu tímto pekelným strojem, u které jsme vzpomínali, jak jsme sem před více než dvěma týdny přiletěli a jeli na první ubytování.
Teď teprve začíná ta pravá dovolenková zábava. Protože jsme si koupili nakonec jiné letenky, než byly naše původní, tak jsme žádali pana u přepážky při odbavení, aby nám ho poslal jen do Doha, že do Rijádu nebudeme pokračovat. Řekl, že to bohužel není možné a máme si batoh zastavit až v Doha. No, dobrá.
Letěli jsme 777čkou, což je veliký Boeing, kde jsme dostali snídani, deku, polštář a celkově byl tento let nejlepší ze všech, na této dovolené. Vystoupili jsme z letadla poté, co jsme se trochu prospali a hned jsme běželi na “transfer desk”, kde jsme zažádali o zrušení léto do Rijádu a vyndání batohu. Pán nám vše odsouhlasil, řekl, že je vše vyřešeno a ať jdeme čekat na batoh za imigrační, že přijde někdo v zelené vestě a batoh nám přinese. Byli jsme rádi, že to šlo tak jednoduše a poslechli jsme jeho pokyny.
Když jsme přišli, kam jsme měli, čekali jsme asi 30 minut, ale nikde nikdo. Vydali jsme se tedy hledat náš batoh po svém a ocitli se v kanceláři, která to řeší. Najednou nás začali posílat od čerta k ďáblu. Posledním místem, kam jsme měli jít byl prodej letenek společnosti Qatar, kde jsme měli zaplatit “nějaký” poplatek. Po nekonečném dohadování nám vyčíslili nějaké pokuty za zrušení letu + to, že chceme náš batoh, na 16 000 Kč, což je stejná cena, jakou jsme platili za zpáteční letenku z Prahy na Srí lanku. To už jsem nevydržela a rozbrečela se. V batohu máme “jen” oblečení, veškeré dárky a náš nový obraz. Rozhodně ale nemíníme platit tuto částku.
Jdeme zpět do jedné z kanceláří, kde jsem zůstala venku a začala hledat různé podmínky společnosti Qatar, Luky šel dovnitř situaci řešit. Zjistili jsme, že jsme v pasti a bez úhrady se k batohu nedostaneme.
Nedá se nic dělat, pojedeme do města, užijeme si den a třeba něco vymyslíme. Chytili jsem taxi (v Doha stojí pohonné hmoty kolem 12 Kč, takže taxi je zde super levné).
Nechali jsme se odvez do centra a pak si dali procházku po pobřeží, koukali jsme se na neskutečné stavby, kterými je toto město známé a stále rozjímali nad řešením naší situace. Ano, jsou to jen věci, ale současně jsou to dárky, vzpomínky…
Dali jsme si oběd v části Pearl Island, došli se podívat na místní “Benátky”, dali jsme si zmrzlinu, jeli taxi na místní známy Souk Waqif, našli irskou hospodu (jednu z mála, kde mají pivo) a vymysleli x scénářů, co na letišti zkusíme.
Pak jsme si v srdci tradičního souku dali večeři a shishu a následně jsme se sebrali a jeli na letiště, abychom mohli situaci řešit.
Dojeli jsme na letiště, šli se opět hádat, žádali jsme o předložení smluvních podmínek… dokázali nás na zákaznický servis, kde jsme do té doby nebyli a když jsme vše popsali, paní nám řekla, že to není žádný problém. Že stačí, abychom se šli odbavit u společnosti Pegasus, řekli ji číslo našeho zavazadla a oni ho převezmou a převezou ho společně s námi do Prahy. Bez poplatku. Začala nám svítat naděje.
Do možnosti odbavení ale chybělo asi 5 hodin, už byla tma a město začalo žít. Rozhodli jsme se, že tedy pojedeme opět do města, mrknout se na noční výhledy a život. Rozhodně to bylo zajímavější a zábavnější, než odpoledne, kdy tu trochu chcípl pes, ale náš názor na Doha to nezměnilo.
Věděli jsme, že v Doha na letišti má být nějaká zahrada, šli jsme ji hledat. To letiště je neskutečně veliké, šli jsme alespoň 20 minut, než se před námi otevřela nesmyslná oáza s “vodopádem”, stovkami květin a stromů, která byla obklopena desítkami obchodů nejdražších světových značek.
Bylo skoro 12 hodin v noci (pro nás vlastně skoro půl 3., jelikož tolik by bylo na Srí Lance). Byli jsme unavení a viděli jsme, že v tomto tropickém pralese je mnoho lidí, co leží na lavičkách, trávníku, v dřevěných státech… a spí. Našli jsme si místo a přidali se na hodinu k nim. Probudila nás pak hromadně nějaká pani, co nám vysvětlovala, že se tam opravdu spát nemá. Pro nás to bylo ve chvíli, kdy jsme stejně šli na gate a do letadla.
Opět jsme šli asi 15 minut na gate, odkud startoval náš let. Plni očekávání a pozitivních myšlenek, že nám pan šéf oznámí, že batoh je na palubě a můžeme se na něj těšit po přistání v Čechách.
Bohužel nám oznámil, že batoh nikde na letišti není. Vysvětlil nám další postup, co nás čeká ve chvíli, kdy přistaneme z Praze. Nebudu lhát, oba jsme byli neskutečně zklamaní. Odletěli jsme tedy jen s příručními batohy a vše, co jsme pořídili bylo někde, kdo ví, kde.
V letadle jsme měli velké štěstí, protože nebylo moc lidí a mohli jsme si dat spánek od 2 ráno do 6. ranní hodiny, než jsme přistávali v Istanbulu.
Abychom si alespoň něco přivezli, skočili jsme do metra a jeli jsme nejprve na snídani do jedné z částí Istanbulu, poblíž letiste, a poté jsme šli do shisha shopu, kde jsme si koupili kvalitní a moc hezkou soupravu od moc milého tureckého mladíka.
Poté jsme jeli zase zpět na letiste a během chvíle prošli kontrolou, sedli do letadla a vydali se na poslední let naší novoroční dovolené. Na let do promrzlé Prahy.
Po výstupu z letadla jsme hned našli reklamaci zavazadel. Pani vše sepsala, divila se, že v systému náš batoh nikde nevidí. Takže – uvidíme.
