Probuzení bylo náročnější, jelikož nás dostihl časový posun. Odložili jsme tedy budík a nakonec se vykopali až okolo 10. hodiny. Dali sprchu, pobalili všechny věci a vydali se prozkoumat Ho Chi Minh. Bydleli jsme úplně v centru, takže jen co jsme vylezli, bylo všude opět extrémně živo, což se asi od 10-ti milionového města dá očekávat. Po pár metrech jsme se zastavili a dali si kávu s sebou a šli dál. Najednou koukám a Lukáš x metrů za mnou a kouká se na podrážku boty, tak jsem se vrátila a během sekundy nám bylo jasné, že nás čapnul místní opravář bot. Během okamžiku stál Luky na ulici bez bot a šikovný vietnamčík mu je začal “opravovat” a čistit. Za 3 minuty bylo hotovo a řekl si o 100 Kč – no, příště tak blbí nebudeme, abychom se nechali takhle lehce zastavit.
Na každém metru nám nabízeli něco jiného – brýle, kávu, jídlo, ovoce,.. potkali jsme další opraváře bot, který se vrhal na mě, poučeni jsme se už nedali.
Procházeli jsme se centrem, dali si Banh Mi bagetu, první čerstvý džus a užívali si živočišnou atmosféru. Podařilo se nám sehnat opalovák a repelent, obojí asi za 50 Kč dohromady.
V Saigonu je velmi známá katedrála, které se říká Notre Dame. Když jsme k ní přišli, nebyl z ní vidět ani centimetr, jelikož je celá pod lešením. Došli jsme po delší době k řece, která rozděluje město a v tu chvíli jsme byli tak uvaření, že jsme se rozhodli přesunout se další část cesty metrem. Metro je tu neskutečně čisté a místní ho mají asi hodně v lásce, jelikož jsme potkali za naši krátkou cestu několik lidí, co se v chodbách, na schodech, na nástupišti, vydrželi mnoho minut fotit v různých pózách od svých přátel. Pro nás to byla velmi vtipná chvíle, ale oni to berou asi fakt vážně.
Metrem jsme se přesunuli do velké tržnice, která měla různé části, dá se tu koupit snad úplně vše – oblečení, dekorace, věci do domácnosti, boty, čaje, káva, různé suroviny a nespočet zrovna připravených dobrot a čerstvých džusů. Po dlouhé době jsem si dala džus z cukrové třtiny, na kterém jsem byla závislá při návštěvě Indie. A je pořád stejně skvělý.
Lukáš je milovník basketu a dresů, a protože tady se dá koupit vše, tak jsme se rozhodli, že půjdeme jeden usmlouvat. Paní začala s nabídkou na 1450 Kč, na což jsme jí řekli, že je to skoro částka za pravý dres. Tak se nás snažila přesvědčit, že značkový stojí 6 500 Kč. Nakonec jsme nabídli 500 Kč, trochu dělala, že se cuká, ale když jsme začali odcházet, tak nám ho velmi ochotně prodala. Myslím, že by se to dalo usmlouvat ještě níže – víme pro příště, jak na to.
Poté, co jsme si užili tržnici, jsme šli směrem na bus, na který jsme měli koupené levné jízdenky do části Mekong Delta, konkrétně do Can Thó. Cesta měla trvat 3,5 hodiny a měli jsme jet klasickým dálkovým autobusem. Na mapě to vypadalo, že je to na zastávku kousek, ale ve skutečnosti to byly asi 4 kilometry, takže jsme si v těch 32 stupních dali moc pěkný výlet.
Protože byl čas oběda, stavili jsme se v pidi bistru u rušné silnice na jídlo a dali si Bun Cha asi za 40 Kč, najedli jsme se z toho oba a bylo to boží. Celkem s pivem Tiger jsme odcházeli s účtem 80 Kč. Před cestou jsme se zastavili ještě v obchodě, kde jsme si koupili pití do autobusu (pro představu pár cen z malého obchodu typu jako naše vietnamské večerky – pivo 13 Kč, voda 1,5l 10 Kč, coca cola 10 Kč, nutridrink 7 Kč). Když jsme došli na místo setkání, tak tam stál luxusní mikrobus pro 10 lidí s koženými křesly a zrcadlovým stropem, který jsem původně nechtěla kupovat, protože místo 600 Kč za nás oba by to stálo 1 200 Kč. Ale což, nebudeme jejich rozhodnutí rozporovat.
Při cestě jsme se hodně nasmáli a vzpomínali na šílené jízdy autobusy na Srí Lance. Tady je to o dost klidnější, ale nejen, že po cestě někdo poslal x krát dost slušný krkanec, jako by se nechumelilo, ale také jsou tu skvěle udělané dilatační spáry. Vlastně to vypadalo pokaždé, jak když jsme vletěli v 90 km/h na retardér. Řidič se toho vůbec nebál, takže na místě, kde jsou dva pruhy si vytvořil vždy třetí – přímo uprostřed, troubil a upaloval, co to šlo.
Když jsme čekali na letadlo v Praze, tak jsme si rychle objednávali dvě noci v Can Thó. Vybrali jsme hotel, který se nám líbil podle fotek, ale méně podle recenzí a celkového hodnocení – West Hotel. Je nám většinou jedno, kde spíme, jelikož jsme v hotelu opravdu jen na noc a pak jsme celé dny pryč, takže hodnocení 6,4 na Bookingu nás neodradilo. Přestože hotel běžně stojí 1 600 Kč na noc, tak nám dal Booking nějakou prapodivnou slevu a za 2 noci vč. snídaně platíme pro dva lidi 500 Kč. I to byl jeden z důvodů, proč jsme do toho šli. Pokud by to bylo fakt šílené, propadlo by pár stovek a našli bychom něco jiného. Všechno, co tu je ale předčilo naše očekávání – bazén na střeše s výhledem na řeku, krásný, prostorný a čistý pokoj a opět personál, co nedá dohromady anglicky ani jednoduchou větu (na to jsme si ale během prvního dne zvykli).
Když jsme se ubytovali, šli jsme se projít do města. Je to tu úplně jiné než v “hoči”. Všechno svítí, bliká, je to poklidnější (mohlo by se zdát, že se jedná o malé město, ale i Can Thó má 1,2 milionu obyvatel). Ve městě je mnoho restaurací, bister, obchodů a malých trhů, kde jsme si dali nudlovou polévku, čerstvý kokos, pivo a když se blížila 10. hodina, tak už jsme se dali do pohybu směr hotel a spánek.
Za celý den jsme nachodili 15 km, přejeli busem o cca 160 km na západ, ochutnali mnoho nových chutí a užili si první vietnamský den.
