Narozdíl od první noci, kdy jsme nemohli vstát, tak tento den jsme se probudili už v 6:30 a nešlo spát dál. Protože už ráno je v Can Thó okolo 27 stupňů, rozhodli jsme se využít hotelový bazén, který je situován v 8. patře, takže je tam i super výhled. Po bazénu jsme šli na snídani, kde se podávalo mnoho klasických, ale i (pro nás) netradičních věcí – jako třeba „slané vejce“, Pho Bo polévka, různé rýže, vaječná polévka a další.
Po snídani už na nás čekal v garáži hotelu objednaný skútr, který jsme zařídili opět pomocí překladače na recepci hotelu. Běžně zde stojí skútr kolem 150 Kč na den, dle informací z internetu. Tady jsme ho sehnali za 200 Kč.
Vyjeli jsme z garáží a snažili se splynout s místním provozem, což je neuvěřitelné, ale Lukáš to zvládá, jak kdyby se ve Vietnamu narodil. Opět jsme měli možnost vidět Vietnam z jiné perspektivy. Všímali jsme si věcí, které jsme zatím neměli šanci zaregistrovat. Například jsme potkali malého a původně bílého psa, kterého jeho páníček nastříkal na design tygra. Pobavilo nás, že je zde občas k vidění řidič skúteru, který jednou nohou tlačí člověka, co jede vedle něj na kole. Je toho hromada, co by se u nás nikdy nemohla stát.
Prvním naším cílem byla návštěva plovoucího tržiště, které známe z různých blogů, instagramu, ale také fotografií v místních agenturách, co pořádají aktivity pro turisty. Jeli jsme asi 6 km v dost silném ranním provozu. Když jsme přijížděli na místo, začal na nás mluvit nějaký muž, co jel na motorce vedle nás. Nerozuměli jsme mu ani slovo, ale on se nevzdal, předjel nás a donutil zastavit na parkovišti. Během minuty nám prodal se svou „kumpánkou“ výlet na plovoucí tržiště za 400 Kč. Sice byl market zajímavý, ale bohužel nepřipomíná ani zdaleka to, co jsme očekávali. Místo maličkých lodiček, na kterých jsou různé místní produkty, zelenina, ovoce a další, jsme potkali relativně velké lodě, na kterých nebylo vidět, co prodávají, krom výjimek, které byly plné ananasů, melounů, dýní a nějakých místních ředkví. Výlet na lodi byl ale fajn, trval asi hodinu a nejzábavnější z toho byl výstup z lodi zpět na břeh. Když loďka přijela blíže k molu, tak bouchla do lodi vedle nás, k té nás řidič připoutal a řekl, ať jdeme. Když jsme z naší lodě přeskočili na tu blíže k molu, tak jsme zjistili, že se ale nedokážeme dostat na souš, takže každý z nás zůstal na jiné lodi, řidiči lodí začali dělat různá škatulata, narážet do sebe, odstrkovat se, až se povedlo přeskákat přes jednotlivé přídě loděk na molo.
Další kroky vedly na ostrov Con Son, který byl vzdálen asi 15 km. Projížděli jsme městem, které bylo každou chvíli jiné – jednou vidí člověk neskutečnou chudobu, najednou se ale ocitne v nějaké čtvrti, kde jsou univerzity, muzea, parky, široké a čisté silnice, a po chvíli zase bída. Dojeli jsme na maličké parkoviště, kde jsme zaplatili 5 Kč za parkování a k tomu 70 Kč za osobu za převoz přes řeku na ostrov. Po pár minutách jsme dorazili na místo, kde to bylo trochu divný. Vlastně pěkný prostor, úplně mrtvo, byly tam nějaké sádky s obrovským množstvím ryb, prošli jsme to a zjistili, že je to nějaký prostor pro konání teambuildingů. Dali jsme si alespoň kávu – objednali jsme si dvě horké kávy bez cukru a dostali jsme dvě kávy s tunou ledu a cukru. To, že si něco objednáme a dostaneme něco jiného, na to si začínáme zvykat. Zajímavé je, že ke kávě na hodně místech dostane člověk i konvičku čaje, ale nedostane hrnečky. Naučili jsme se tedy vypít kávu a do zbylého ledu vždy nalijeme čaj.
Dopili jsme a šli jsme prozkoumat další část ostrova a potkali jezírko, kde bylo možné strčit nohy do vody a nechat si od koi kaprů udělat pedikúru, strašně to šimralo, ale byla to legrace.
Když jsme se vrátili přívozem zpět na pevninu, tak jsme jeli zpět do centra, protože byl čas oběda a chtěli jsme se najíst. Jenže, jak už víme ze Saigonu, tady se v době mezi 11. a cca 15. najíst nedá. Je zavřeno a odpočívá se. Jen občas potká člověk nějaké pidi bistro (ty máme stejně nejradši), které je otevřené a dá se tam něco sníst. Náš problém je, že nevíme, co si objednáváme. Často mají v těchto bistrech jen jedno či dvě jídla, anglicky si nic neřekneme, tak to prostě riskneme. Tentokrát jsme si dali Bún nuoc Leo, což na obrázku vypadalo jako klasická vietnamská nudlová polévka. Pán se nás ptal přes překladač, jestli už jsme to jedli, tak jsme pravdivě řekli, že ne. Řekl, že místní to milují, tak jsme se těšili, co dostaneme. Přinesli polévku, ve které kromě standardních věcí plaval veliký kus jater, kusy ryby a krevety. Vygooglili jsme, že je to často vařené z ryby, které se říká že má hadí hlavu – přesně něco pro mě. Takže sice to nebylo špatné, ale po tomto zjištění mi to přestalo chutnat.
Po tomhle super obědě jsme se jeli mrknout do nedalekého, malého, ale krásného budhistického chrámu, který je přímo v centru města.
Protože bylo fakt mega horko, jeli jsme do hotelu, abychom využili bazén a trochu si odpočinuli. Nevydržíme ale moc dlouho na jednom místě, takže jsme si dali čerstvý ananas, co jsme si koupili po cestě na hotel a začali jsme hledat, co je v okolí. Našli jsme krásný budhistický chrám asi 30 minut od hotelu a vydali jsme se tam před západem slunce.
Když jsme se vrátili zpět do města, zaparkovali jsme u trhu a dali si na ochutnávku každý dva místní speciální koktejly. Jeden s koriandrem, další s limetový, pak nějaký s thajskou bazalkou. Dívali jsme se, jak město zase ožívá a ulice se plní.
Za 350 Kč jsem si pak na trhu koupila šaty, za 40 Kč jsme si koupili vietnamské kloboučky a pak jsme šli hledat něco k večeři. Narazili jsme na trhu na stánek, kde měli mnoho věcí na výběr a na místě to grilovali. Dali jsme si nějaké mušle a rybu. Bylo to skvělé.
Pak už jsme jen po cestě na hotel koupili v sámošce pivo a šli si lehnout k bazénu, kde jsme poslouchali příšerné kvílení z karaoke baru, které nás každou chvíli rozesmálo.
