Den začal ráno. Jako většinou. Tentokráte jsem k snídani vyzkoušel, jak je tady pro většinu normální, nudlovou polévkou Pho. Až na pár kostí z rybího masa zapíchnutých v dásních byla opět moc dobrá. Míša si tradičně nedala, krom minibanánu, téměř nic. Aspoň ušetříme. Škoda, že snídaně byla v ceně. Co už.
Dopoledne, vlastně v 9 ráno, nás čekal výlet loďkou po Mekongu. V určený čas jsme se, vybaveni kokosem a klobouky, nalodili na naší soukromou bárku pro dva.
Cesta ubíhala docela pomalu, zas taková střela to nebyla, ale nevadí, aspoň jsme měli čas si taky popovídat. Po nějaké třičtvrtě hodině jsme z hlavní „řeky“ uhnuli na tradiční malý kanál, kde bych očekával hady, nebo minimálně krokodýla. Ale viděli jsme jen stromy a domečky podél kanálu na dřevěných nohách v nichž místní obyvatelé žijí, v řece perou prádlo, válejí se v houpacích sítích a mají pohodičku.
Po projížďce kanálem jsme se vrátili na hlavní tok a pan kapitán nás vylodil u malé výrobny nudlí, kde jsme si mohli „osahat“ stroj, který nudle vyrábí. Zároveň jsme ochutnali kokosový likér, který jsme si plánovali pořídit. Po ochutnání doufáme, že už se s ním nikdy nesetkáme, až tak byl vynikající.
Po pár minutách už jsme opět brázdili místní rozbouřenou řeku a mířili k další zastávce – fruit garden. Musím uznat, že to tam měli pěkné, spousta ovoce známého i neznámého. Na konci jsme dostali mističku s pár kousky na ochutnání. Nejvíce nám zachutnal Jackfruit a Guava (tu jsme si obalovali solí s chilli) + nějaká červená věc co vypadala jako jablko, ale chutnala total jinak, nejde to popsat a ani nevíme jak jí najít.
Po třech hodinách výletování a plachtění jsme se vrátili zpět do přístavu a vymýšleli co podnikneme odpoledne. První volba padla na návštěvu kláštera, který byl nějakou půl hodinku od nás.
Osedlali jsme naší motorku a vydali jsme se na cestu. Klášter byl opravdu krásný, rozlehlý, fotogenický. Není divu, že se tu pohybovalo mraky číňanek v čarokrásných šatech a jejich nohsledi je fotili všude kde se dalo.. U východu jsme si všimli, že je tu dokonce půjčovna těchto šatů a nabídka vyfocení. To vysvětluje vše.
Ale my jsme to nepotřebovali, protože jsme byli oblečení exkluzivně, hlavně já. A vyfotit se umíme fantasticky i telefonem.
Poněvadž jsme dostali už poněkud hlad, hlavně ti kdo téměř nesnídají, tak jsme se vydali zpět, hledajíc ideálně Banh mi (bageta naplněná vším možným). Bohužel byl opět čas kdy většina místních nic moc nedělá a už vůbec nevaří, mají nějakou divnou siestu, nebo co, takže najít něco k jídlu je celkem náročné.
Rozhodli jsme se, že si dáme alespoň něco k pití, a zastavili jsme u prvního místa, kde alespoň někdo seděl a objednali si kafe.
Paní „číšnice“ se nám spolu s lidmi co seděli u stolu neustále smála a my nevíme proč. Po chvíli přijela další místňačka, která se k nim samozřejmě přidala a začali se nám smát všichni. Holt budou bez dýžka. Což by byli stejně, protože se to tu neřeší.
Zaplatili jsme, čas se trochu posunul, tak jsme doufali v nalezení něčeho k snědku. Podařilo se vedle dálnice. Milá babička (narozdíl od těch posmívajících se ochechulí) nám připravila Com Suon Tam, rýže s grilovaným vepřovým, zeleninou, k tomu dvě polévky a dva ledové čaje – celkem za pěkných 25 Kč. Paráda. Bylo to skvělé. Paní od nás dýžko dostala, ač se to nedělá, ale ta si ho zasloužila, protože se nám nesmála. Teda krom chvíle, kdy jsme se ptali, jestli se ta polévka leje do toho jídla, nebo co jako. Ale na to měla právo.
Po nadlábnutí jsme se vydali na další zastávku, kterou mezitím Míša našla na internetech. Jakýsi dům. Z venku byl pěkný. Zevnitř tedy také, až na vstupné 30,- za osobu a nahlédnutí do jedné místnosti kde byl stůl a jinak spíš nic. Ale alespoň byly venku pěkné rostliny co hezky voněly.
A tak jsme si dali 2 piva v místní kavárničce, poklábosili o strastech a slastech života a za chvíli frčeli zpět do našeho města.
Tam byly znovu otevřené komplet trhy se vším možným a protože bylo chvíli po 17hod, tak jsme využili místní happy hours v přilehlé restauraci – kup 2 piva a dostaneš jedno zadax. Z logiky vychází, že aby se toto vyplatilo, museli jsme každý vypít 3. Tudíž jsme tak učinili, a člověk by i pokračoval, ale s vyhlídkou na blížící se noc strávenou v autobuse jsme u tří zůstali a šli na tržiště povečeřet.
Tentokrát jsme nechtěli zůstat u jednoho stánku, ale ochutnat vícero věcí. První byla rýžová placka plněná vším možným, opečená, přehnutá. Hotovo. Dobrá, ale čekali jsme víc. Poté přišly na řadu Dim Sum knedlíčky s různými náplněmi. Zkusili jsme 6 druhů. Jeden knedlíček za 5,-. Všechny byly fantastický. S teriyaki omáčkou. Super.
Další byla místní banh mi bageta, nebyla tak dobrá jako první den, paní to trochu odflákla nám přišlo, ale za dvacet korun jsme jí to odpustili.
Pro jistotu jsme to zajedli další porcičkou Dim Sum knedlů, opět fantazie.
Již se blížil čas odjezdu, vydali jsme se tedy na hotel vrátit motocykl. Usměvavé recepční nás nechali se v hotelu ještě vysprchovat, takže na autobus jsme se mohli vydat čistí, upravení, voňaví, najedení.
Cestu jsem, bohužel, zajišťoval já, takže byla trochu dramatická. Nechali jsme se loďkou převézt na druhý břeh řeky, kde to měl být (dle adresy v mailu u potvrzení nákupu vstupenek do spacího autobusu) necelý kilometr na místo vyzvednutí.
Procházeli jsme se fakt nehostinným prostředím, uličkami kde by autobus v životě neprojel.
Alespoň jsme viděli jak místní žijí. Valná většina spí na zemi, bytečky jsou fakt maličké. A hlavně, téměř všichni mají motorku zaparkovanou uvnitř obydlí.
Primárně proto, aby jim jí nějaký uličnický soused nečmajznul. Ale asi také proto, že jinak by nebylo kde jí nechat. Uličky byly poměrně úzké.
Každopádně jsme se dostali, podle mapy, na místo určení, což jsme už z dálky tušili, že je nějaká kravina. Navíc nás jakási sympatická paní tam odtud nesympaticky vykázala.
V jiném e-mailu jsem našel ještě jednu adresu, kde by mohlo být místo vyzvednutí, tak jsem sám sobě dal druhou šanci.
Klika byla, že jsme měli dost času, tudíž jsme se vydali více do „civilizace“, kde už se vejde alespoň auto a zavolali si taxíka, který nás tam odvezl. Tam to již opravdu vypadalo, že jsme na správné adrese. Velké parkoviště plné blikajících autobusů a také nákladních aut, kam místní nakládali zboží všeho druhu.
Náš měl dorazit v 21.30, přijel spíše ve 22, ale hlavně, že se podařilo. Lůžková úprava je poměrně pohodlná, dokonce trochu polohovatelná, ikdyž trochu úzká.
Nedoporučil bych jí člověku co má více než 180 cm. Případně někomu kdo má 200 kilo (to těsně ještě nemam). Jinak pohoda jazz.
Uvidíme jaká bude cesta, má trvat cca 8 hodin a na další naší zastávku, Phan Thiet, bychom měli dorazit kolem 6.30 ráno. Ale to už v dalším věstníku.
Dobrou noc
