Po noční jízdě v pojízdném obýváku jsme dorazili do Ninh Binh kolem 7. hodiny ranní.
V místní office jsme si rovnou půjčili motorku (stovák na den) a vyrazili směrem k ubytování doufajíc, že nás nevyženou s tím, že check-in je až po obědě, nebo podobně.
Dorazili jsme na místo, kousek za městem, mezi hory, krása a radost pohledět. Sice zrovna část areálu rekonstruovali, ale nevadilo, paní nám dala náhradní apartmán, kde byl klídek a super výhled.
Mezitím, co Míša prala nějaké naše oblečení jsem se jal napsat další článek na blog. Tahám počítač z batohu..a hle! Žádný počítač tam není..zkrátka, zůstal v autobuse na sedačce. To normálně zapomeneš takovou malou věc na sedačce. Ikdyž, Míša tam málem nechala i telefon, tak to vlastně ještě dobře dopadlo. Po pár zprávách s dopravcem z toho zas takové drama nebylo, a počítač byl už další den ráno k vyzvednutí u nich v kanclu.
No po tomhle představení jsme se vydali do městečka na vycházku, snídani (miluju egg coffee), pokoukání a pokochání. Na náměstí zrovna probíhala tvorba a následné vaření místní speciality pro nadcházející TET (oslava nového roku) – Banh Chung. Tradiční jídlo z lepkavé rýže, mungo fazolí, vepřového a dalších surovin a celé se to zabalí do nějakého listu.
Následně jsme se vydali na projížďku loďkou po řece, mezi rýžovými poli a horami. Takhle nějak jsme si asi představovali klasicky Vietnam. Fotky řeknou více než slova (zvlášť v mém případě, žádný Bohuš Hrabal ze mě asi už nebude). Vietnamci po kolena v bahně sázejíc rýži, nezáviděníhodná a očividně dost náročná robota.
Po vylodění si “kapitán” lodičky řekl o tip 100,-. Drzej jak vopice. Navíc tak trochu i vypadal. Dostal 40 korun a může být rád, že má na 5 piv v happy hours večer.
Na souši nás ještě čekala návštěva asi třech chrámů, či pagod, já už nevím, co je co. Mezi nimi jsme se provezli elektrickým autíčkem, které nás poté odvezlo zpět do městečka.
Jelikož jsme tušili nadcházející počasí, žádná vedra, hlavně při jízdě na motorce, tak jsme se domluvili, že zamýšlený nákup hacafraku zprocesujeme raději hned. Velký výběr gore-tex bund North Face, mikin Patagonia, jářku za 400,- / kus. Když u nás taková bunda stojí 10x tolik.. Ale co, vypadají dobře, funkci co potřebujeme snad plnit budou, tak jsme se plácli přes kapsu a za bratru 1400,- jsme pořídili 2 bundy a 2 mikiny. Nám budou v Praze všichni závidět.
Ve městě jsme si zároveň všimli, že téměř v každé reštyce mají zrovna happy hours s pivem za 7,-.
To tam nešlo nechat. Pár jsme si jich dali a vydali se ještě na jeden výlet – Dragon mountain. Vedlo na ní 500 schodů, ale výhledy nahoře stály za to.
Po návratu jsme si sedli na večeři do dalšího místního lokálu, kde tedy měli také happy hours, ale tentokrát pivo za 10,-. To už mi přijde trochu jako zlodějina v dnešní době 🙂 K tomu jsme si dali půlku pečené kachny, která se na nás chvíli předtím smála otáčejíc se venku na rožni.
Den jsme ukončili na náměstí, kde se stále vařilo slavnostní TET jídlo, ale my si dali palačinku. Snad poprvé krom jedné zmrzliny jsme si tu dali něco sladkého. Po poklidné konzumaci se přímo vedle nás na silnici vyklopily za skútru dvě asijatky, nemehla. Naštěstí se jim nic nestalo, až na total zničenou přilbu. Ale tady se přece nepadá, a nebourá. Na druhou stranu při místním provozu a množství skútrů na centimetr čtvereční je neuvěřitelné, že to je za 14 dní teprve druhý pád co jsme viděli.
Pak už jsme jen chvilku zírali na vystoupení jakýchsi fidlikáčů na roztodivné nástroje a jeli chrnět na ubikaci. Člověk by si na usnutí pustil třeba film zas, kdyby teda mel počítač, že jo.
