Probudili jsme se v 7:30 a během půl hodiny jsme měli od pani domácí nachystanou snídani. Poprosili jsme ji o kombinaci místní tradiční s kontinentální. Bylo to moc dobré a zase jsme díky tomu vyzkoušeli něco, co jsme do teď neměli. A objevili jsme největší banán světa.
Hned po snídani jsme sedli na skútr a jeli jsme přes město Galle na nejznámější a bohužel také nejturističtější pláž v této lokalitě. Je to pláž Unawatuna. Je nádherná, ale poté, co jsme si zvykli na malé a lidmi opuštěné pláže, kde je jeden nebo dva bary a jen par lehátek, na která si můžete lehnout, dát si drink nebo jídlo a být tam třeba celý den, tak nás srážka s místní politikou docela nepříjemně překvapila. Funguje tu asi 40 barů/restaurací a lehátka jsou téměř všude placená. Našli jsme ale jedno místo, kde si můžeme lehnout “jen” za pití a jídlo. Dali jsme si pivo a užívali si klidné a horké dopoledne. Během chvíle prošel kolem naháněč na šnorchlování, surf, vodní skútr a další klasické turistické zábavy.
Během vteřiny jsme se shodli, že jsme si nikdy nepůjčili vodní skútr, ale že je to jedna z věci, co chceme zažít. Za chvíli jsme už oblékali vesty a vyjeli na 15 minut druhou projížďku. Nejdřív řídil Luky a dojel do volnějšího moře, kde jsme se vystřídali. Myslím, že do té doby ani jednoho z nás nepadlo, jak to rozparádím. Asi všichni známe scény z četníka ze Saint-Tropez, kde sestřička jela v kachničce jak o život a celou cestu se smála. Tak tohle byla přesná replika, jen na vodě. Byla to boží zábava a super adrenalin.
Vrátili jsme se na lehátka a začali jsme googlit místní surf pláže, abychom mohli vyrazit do jedné ze škol. Mezitím jsme si dali na pláži smažené pálivé kalamáry.
Pak jsme se ještě zastavili u stánku a koupili jsme si osvěžující kokos. A pak jsme naskočili na motorku a jeli na Dewata beach sehnat hodinu na surfu. Hned u první školy jsme se domluvili, že mají v 16 hodin volno. Je vidět, že je to tu hodně turistické, jelikož cena byla více než 2x vyšší, než na pláži Welligama.
Protože jsme měli více než 2 hodiny času, zajeli jsme se podívat do záchranářské stanice mořských želv. Vstupné bylo 140 Kč na osobu. Viděli jsme zde mnoho zachráněných a nemocných želv, většina z nich byla poškozena od rybářských sítí. Pak jsme také měli možnost vidět líheň miminek a také několik mladých a zdravých želviček, které čekají, až budou vypuštěné do oceánu. Mnoho z těch starších je tu je jen po dobu nejnutnější, než se jim zahojí rány a pak se vrací zpět do moře.
Měli jsme chuť na čerstvý džus, který nabízeli v baru hned vedle želví stanice. Týpek nám řekl, že nemá mnoho z nabízeného sortimentu, ale že má pivo. Tak jsme si objednali pivo, na které jsme čekali asi 40 minut a když jsem se šla zeptat, jestli na nás nezapomněl, tak řekl, že ne, ale že kolega musel pro to pivo dojet domu. Myslíme si, že kecal a jel pro něj do alko obchodu, protože tak se to tu prostě dělá- co nemají, pro to okamžitě dojedou.
Následně jsme se přemístili do surf klubu, kde jsme si dali konečně džus a čekali na start naší lekce. Místní kluci nám ukázali nějaké věci jinak, než nás je učil předchozí učitel, ale s tím jsme se docela rychle naučili fungovat a užili jsme si fajn hodinu na vodě, kde jsme něco sjeli, někdy jsme spadli a někdy se nám propláchlo cele dýchací ústrojí.
Poté, co hodina skončila a my jsme se trochu odsolili, uschli a převlékli, tak jsme se rozhodli jít si sehnat opět nějaké čerstvé ryby. Hned vedle surf školy byl rybí trh, ale žádné ryby se nám nezalíbily a nebyla možnost si je tam nechat na místě udělat a sníst, takže jsme sedli na skútr a jeli směr Galle, kde je velký rybí trh. Vybrali jsme si makrely, redsnapper, barakudu, “kuřecí” rybu a pak ještě nějaké dvě, u kterých nevíme název. Prodejci na trhu jsme řekli, že ale nemáme kuchyň a on během chvíle řekl, že to nevadí, že nám je pan hned za silnicí udělá.
Zaplatili jsme 5 700 rupií = cca 400 Kč a šli jsme za doprovodu rybáře přes silnici do místní jídelny, kde nám měli připravit naše ryby. To místo bylo opravdu jen pro místní. Plastové židle a stoly, prostor o velikosti šesti metrů čtverečních, vybydleno a 1000 let neuklizeno/nevymalováno. Ryby jsme předali a dostali info, že za 30 minut si pro ně máme přijít. Došli jsme si tedy v mezičase na kolu a sprite do nedaleké restaurace a po cca 30 minutách jsme si odnášeli dva balíčky ugrilovaných ryb s sebou.
Protože byl zrovna západ slunce, nechtělo se jak jíst někde na pláži, jelikož bychom neviděli na kosti. Takže jsme sedli na skútr a rychle se prokličkovali městem k nám na ubytování, kde jsme se do ryb hned pustili. A bylo to skvělé. Byly jen s chilli, solí, pepřem a limetou. Posuzovali jsme jednotlivé druhy a užívali jsme si posezení na terase při zvuku vln, které se rozbíjely o písek a skály.
Když jsme se najedli, šli jsme do sousedního baru/restaurace na drink a shishu. Nejprve jsme si dali Arrak Sour a pak ještě naši oblíbenou Bloody Marry. Shisha byla s příchutí ananasu. Byl to moc hezky večer, hrála příjemná hudba, povídali jsme si o všem možném a užívali si jeden z posledních večerů v tomto asijském ráji.
