Šestý den začal hlavně starostí, jestli bude Míše už dobře, a podle toho budeme plánovat co a jak. Naštěstí to byla chvilková “viróza”, a mohli jsme vyrazit na obhlídku místních zajímavostí. Ne, že bychom se vyspali nějak extra dobře. V hotelu je totiž nejtvrdší matrace v historii lidstva. Takže jsme se probudili docela polámaný. Ale tak život je tvrdej, tak proč ne i matrace.
První zastávka dneška byla v přístavu u Mui Ne. Tisíce lodiček, mraky mušlí všude po pláži, ryby a další vodní tvorstvo v kádích. Nějaké mušle si samozřejmě musíme odvézt domu, naštěstí se nám nevejdou do batohu všechny, protože věřím, že je Míša jinak odvezla komplet.
Pokračovali jsme více do města, na místní trh, kde se to opět hemžilo prodejem věcí, které netušíme co a k čemu vlastně jsou. Poznáme možná tak pivo a mango s odřenýma ušima, a jinak jsme docela mimo. Tak jsme šli raději na kafe a džus a pozorovali jsme dopolední bzukot u trhů.
Pokračovali jsme k červeným dunám, což měl být highlight dnešního výletu. Ještě předtím jsme se stavili na rychlý svačino-oběd v reštyce jejichž menu obsahovalo přibližně 2580 různých jídel. Různé úpravy aligátora, želvy, úhoře, žáby, žraloka a pak i nějaké standardnější záležitosti. Míša si pro jistotu dala jen rajčatovou polévku – pěkně hnusnou. Já si dal chobotnici s rýží – nejmenší porcička, a chuťově taky bída. Navíc to bylo celé jak želé. Nepodaří se vždycky všechno.
U dun nás okamžitě odchytl nějaký místní spratek a táhl nás nahoru, kde nás začal fotit v asi 40ti různých pozách a překvapivě za to chtěl zaplatit. Řekl si o kilo, dostal 40 korun a mazal zpátky. Nezbedník jeden. Občas se necháme nachytat až moc jednoduše. Nicméně duny zajímavé, hned za městem. Zvláštní. Ale tak je to jen písek no. Není o čem dál psát.
Vydali jsme se dál po pobřeží, kde byla původně možnost navštívit miniostrůvek, ale vzhledem k množství vody cesta na něj zmizela, tak jsme si ho alespoň vyfotili z pláže.
A protože nás ten písek nepustil, tak jsme pokračovali na další duny, tentokrát bílé (teda jakoby, ale říkají tomu tak). Tam se již platilo “vstupné”, což je teda divný, že tě jako pustí na písek výměnou za peníze.. Na místě byla možnost pronájmu jeepu, nebo čtyřkolky, které tě po dunách provezou, ale vzhledem k cenám jsme šli raději kus pěšky. Oproti červeným to tu bylo o dost větší, a člověk by netipoval, že je zrovna ve Vietnamu. Po krátkém chození v písku jsme si ještě dali čerstvý kokos, měli ho tu mimochodem pěkně drahý – za 30,- jeden – a vydali se na cestu zpět.
Cesta probíhala poklidně než vedle nás nenajela motorka a s pískáním nás odvelela na krajnici. Četníci. Strážníci. Esenbáci. Za celou dobu jsme tu snad policajty nepotkali, a teď nás stavěj. Říkali jsem si, že za rychlost to těžko bude. Možná za špatně nasazenou helmu, přecijen je mi dost malá, takže je to spíš taková jarmulka. Jo a větší se tu nedá sehnat. Holt nemají místňáci tak velké mozky jako my. Nicméně potřebovali jen zkontrolovat zda máme mezinárodní řidičák. Samozřejmě máme, nejsme žádný amatéři. Rychlá kontrola a mohli jsme v klidu svištět dál.
Téměř u našeho ubytka jsme se zastavili na jídlo, konečně klasické Pho Bo za 39,-. V menu měli tentokrát i hady, nechápu proč si to Míša nedala, když je má tak ráda. Musela se opičit a dát si také Pho.
Doma jsme si trochu odpočinuli u bazénu s pivem a později jsme se vydali do víru velkoměsta na večeři a nějaké drinky. Hned v prvním baru jsme využili happy hours na koktejly, hlad nás přešel, tak jsme se přesunuli do místní mexické menší restauračky a dali si margaritu ve vietnamském stylu. A tady začal trochu problém… jak se sluší a patří tak jsem navázal a přebral od Míši štafetu s “virózkou”, a pěkně si to na pokoji až do večera užil. Snad to bude mít také tak krátkého trvání a nic dalšího nás v tomhle směru nečeká 🙂
