Neprší, hurá. Můžeme se vydat na průzkum města. Pobalili jsme věci, vyklidili pokoj a nechali batohy na recepci do večera, než se vydáme nočním busem směr provincie Ninh Binh.
Po pár krocích nás zastavili nějací studenti s výzkumem o lidech cestujících po Vietnamu, tak jsme jim vše zodpověděli a šli dál. Potkali jsme klasickou prodejkyni ovoce, která nejen, že nám vecpala místo třech banánu asi šest, ale ještě přidala lichi a pověsila svůj “obchod” Lukášovi na rameno. To už bylo jasný, že to bude zase něco stát. Pak nás nutně potřebovala vyfotit. No a pak si řekla o 150 Kč, tak to jsme ji nedali, ale neměli jsme zrovna moc náladu na smlouvání, takže dostala 100 Kč, což je šílená cenovka na místní poměry.
Zastavili jsme se v příjemné kavárničce a dali si kokosovou kávu a vaječnou kávu, která se nějak (zatím nevíme jak) připravuje z vaječného žloutku. Obojí jsou místní speciality a obojí bylo super dobrý.
Poté jsme šli malebným městem dále a užívali si jeho krásnou atmosféru. Na každém kroku je obchod ověšený lampiony, jelikož Hoi An je jedním z měst, kde se ve velkém vyrábí. Místní také věří, že lampiony domov chrání a přináší lásku a spokojenost. Dále je zde hodně prodejen keramiky, jelikož jsou zde také keramické dílny. V neposlední řadě je zde nekonečné množství krejčovských dílen, kde dokaží přes noc ušít komplet oblek na míru, popřípadě i více jednodušších věcí. Mají neuvěřitelné množství látek a prý i mnoho připravených vzorů střihů. Je to opravdu kouzelné městečko.
Došli jsme po necelé hodině do výrobny lampionů, abychom se naučili jejich tvorbu. Protože jsme neměli úplně moc času, tak jsme zvolili kratší kurz, než tvorbu od A do Z. Výroba nás moc bavila a výsledek naší práce nás baví stále, jelikož tvrdíme, že jsme zvládli vyrobit ty nejhnusnější lampiony Vietnamu. Celá lekce trvala necelé 2 hodiny, dostali jsme čaj a odnesli si dva lampiony, celková cena 470 Kč.
Kluk z výrobny nás poslal na oběd do nedaleké rodinné restaurace White Rose, kde jsme si dali takové místní jakoby knedlíčky s krevetami, což je jejich specialita a bylo to moc dobré. Kousek od nás bylo KFC, kde jsme také chtěli ochutnat, jaké ho tu mají, když už jsme vyzkoušeli McDonald. Měli klasiku, ale i dost divné věci jako smažené kuře se špagetami a kečupem nebo produkt zvaný Cheeza, což bylo smažené kuřecí prsíčko a na něm cibule, paprika, kečup a odporná chedarová omáčka.
Jedním z oblíbených a navštěvovaných míst v Hoi An je Coconut forrest, kam jsme se chtěli podívat i my. Sedli jsme do taxi a za 30 korun se nechali dovézt na start. Tam po nás chtěl prodejce lístku na plavbu po tomto “lese” 1200 Kč za oba. Věděli jsme ale, že to má stát cca 300 pro dva. Nakonec jsme výlet usmlouvali na 380 Kč a vyrazili jsme na bambusové lodičce po říčce mezi kokosovými palmami.
Projížďka byla super a současně pro nás vtipná a bizardní, jelikož jsme se najednou ocitli na velké vodní ploše, kde byly desítky lodiček vždy seskupené u nějakého malého pódia, kde se tančilo a “zpívalo”. Zpěv radši dávám do uvozovek, protože se tomu tak dá říkat jen těžko.
Po projížďce jsme sedli opět do taxi, vyzvedli věci a jeli na místo, odkud nám jel noční autobus do Ninh Binh. Čeká nás 13 hodin cesty. Koupili jsme si nejlepší bus, co se dal, abychom se opravdu zvládli vyspat. Předčilo to naše očekávání. Každé místo mělo dokonce masáži celého těla v sedačce a byla to vlastně plnohodnotná postel.
Po cestě jsme zastavili, dali si večeři, zahráli si pak kostky a probudili se až těsně přes cílovou stanicí krásně odpočatí.
