Cesta byla dlouhá, ale dobra. Kromě jednoho odloženého letu (alzir/oran) a běhu přes letiště v Paříži jsme měli bude dostatek času, pohodu a komfort
.
Po příletu do Alžíru jsme procházeli několika kontrolami a hned u te prvni jsme šli k přepážce a pracovnici celnice se začali smát, když nas viděli, pak se zeptali, jestli mluvím francouzsky. Tak jsem rekla, ze ne, protože jsem nechtěla řešit nějaké složitosti na hranicích se svou žádnou francouzštinou. No, hned poté, co jsem rekla, ze ne, tak říkají Fethimu- Haha, ji jedes ukazat rodině, Jo?… takže nejen u nas jsou klasické stereotypy, které platí. Zde take. Jakmile přijede Arab a cizinka, hned je to na “ukázku”. Nejdřív me to pobavilo, pak me to trochu rozcililo, ale kdyby se nedělo nic horšího, tak je to pohoda.
Po xxx kontrolách jsme konečně vylezli z letiště mezinárodního (které je uplne nove, otevřené v roce 2019, přišlo mi stale dost nedodelane) a šli k letišti, kde jsou jen lety v rámci Alžírska.
Hned u vstupu kontrola (poznámka- mají tady asi 5 kontrol, než člověk dojde do letadla, protože v roce 1995 zde byl bombovy teroristický útok). Když jsme se dostali dovnitr, tak kromě 3 kaváren a dvou obchodu s “blbostmi” nebylo vůbec nic. Protože nam odložili let, tak jsme měli 5 hodin času, což je hrozná představa, když jste na letišti, kde neni žádná pohodlná sedačka, relax zóna apod.
Šli jsme tedy do prvni kavarny, kde byly ceny stejne jako v Praze (což je u normálních cen, které jsou v Alžíru silene). Nefungoval internet, neměli nic moc dobrého, ale aspoň jsme mohli v klidu sedět. Pak jsme šli zkoušet sehnat Wi-Fi, ale bez uspechu.
Nakonec jsme si sedli pro změnu do druhé kavarny. Ta byla na pohled velmi vtipná. Hned při příchodu nas pobavilo, ze v chladaku měli naaranzovane dorty a mezi nimi jogurty různých druhu a k tomu nějaké plastové dekorace. Kava, kterou jsme si dali byla odporná. Ale opět jsme aspoň měli kde sedět.
Zde byla vidět prvni ukázka, jak to vypadá, když pravidla nejsou pravidla. Sedíme, vedle nas u stolu sedí žena. Kousek od ni je cedulka- zákaz kouření. Jsme přímo v budově letiště a ona si zapálí a v pohode kouři. Nikdo nic neříká, neřeší. Tak to byla věc, která me fakt pobavila.
Pak jsme konečně sedli do letadla a leteli posledni kus cesty- do Oranu. Kde jsme pristali na malém letišti, kde na nas čekal táta, Nadya s manželem a synem.
Přivítání bylo milé, hned jsme si začali povídat a jeli jsme k tatovi domu. Nadya připravila večeři – poprvé jsem měla tradiční kuskus (na sladko). Pak jsme si rozešli dárky a mluvili a mluvili. Moje francouzština je altualne dobra jen k tomu, ze jim rozumím, ale na odpovědi to neni nic moc. Takže komunikace s tátou v češtině a s ostatními míchám dohromady anglictinu s francouzštinou, protože ve francouzštině nedokážu rychle přemýšlet a reagovat.
Ve dvě ráno jsme konečně v posteli a jdeme spát.
Jsem zvedava na prvni den a prvni probuzení v Alžírsku
